Historie ochotníků v Jirnech

Přinášíme pokračování rozhovoru s panem Václavem Jelínkem:

Jaká je Vaše nejranější vzpomínka na ochotnické divadlo v Jirnech?

Když jsme byly děti, tak se tady v zámeckém parku konaly různé akce, dětské dny a tak. Ten park byl k tomu úžasně uzpůsobený. Byla tam taková stráň, na ní byly lavice, kde mohli sedět lidé jako v hledišti. Nikdo nikomu nepřekážel ve výhledu, protože to bylo svažité hlediště. A dole bylo jako jeviště, normálně pod stromy.

Hlediště ani jeviště nemělo žádnou stříšku, takže když zapršelo, tak se chvilku počkalo, nebo, když to bylo jen pár kapek, tak si lidé roztáhli deštníky a hrálo se dál. Ale hrálo se v létě, když bylo převážně hezké počasí.

Bylo to takové divadlo v přírodě. Co si pamatuji, nikdo v okolí takové možnosti dobře vybaveného divadla pod širým nebem neměl.

Je něco, co Vám jako dítěti, utkvělo v paměti?

Já už nevím, co to bylo za hru. Ale hrál tam jeden pán z naší ulice, Kotouč se myslím jmenoval, oni ho tam zastřelili v té hře. Tak jsme s ostatními dětmi čekaly, že bude pak asi velkej pohřeb. A my jako děti jsme si pak druhý den hrály na plácku a vidíme, jak pan Kotouč jde na pivo! Tak jsme letěli za tatínkem: „Tati, pan Kotouč jde na pivo! – Jak to? Vždyť byl včera zastřelenej!“ A tatínek nad námi kroutil hlavou: „Vy jste ale popletové, vždyť to bylo jenom divadlo.“ Takovou mám vzpomínku, že jsme to jako děti ještě nechápali. A říkali jsme si, jakej to bude pohřeb, to bude zase lidí.

Takže jste i jako děti chodily na představení pro dospělé? Nebo hráli i něco pro děti?

Jako děti jsme mohly i na hru pro dospělé. Pohádky hráli taky, ale spíš více her pro dospělé.

Oni zase byli rádi, že sedí v hledišti i děti a mládež, že se jim daří vtáhnout je do kulturního života obce.

My jsme to každopádně všechno obdivovali. Bylo pěkný, že dokázali na divadle v přírodě vytvořit úplnou parádní vesničku, chalupy s doškovou střechou.  A když byla Jiráskova Lucerna: kněžna přijížděla v kočáru taženém koňmi. Kněžna vystoupila, kočár odjel a hrálo se. Ale nebylo to jen oživení v první scéně. To před představením projížděl obcí celý ansámbl v kostýmech už přes den a zval na večerní představení. To byl takový průvod, na který se všichni přišli podívat, vykoukli ze svých oken a zahrádek a o to víc se pak těšili na večerní představení, když viděli tu parádu.

Ale už v té době to přírodní divadlo mělo nazvučení a to byla 50. léta!

Naše kolegyně vzpomínala, že už si ani nepamatuje, proč divadlo v Jirnech skončilo. Jak si onu dobu přelomu 50. a 60. let vybavujete?

Komunisté do toho začali víc a více zasahovat. Říkali, co se smí a nesmí hrát a propagovali tendenční kusy. A tím pádem lidi kolem divadla do toho neměli chuť. Cenzura prostě byla všude, nejen v městských divadlech, ale i na vsi.

To byl jeden z impulsů, proč jirenské divadlo skončilo. Byla to škoda.

Ale stmelovalo to lidi v obci. Přál bych si, aby tomu tak bylo i v současnosti.

Za rozhovor a fotografie děkujeme panu Václavu Jelínkovi.